Tacitus - Skutečnost

Je to prostě nespravedlnost! Celý můj život. Poslouchám rozkazy cizích a nemůže vyniknout moje genialita a... a prostě já! Proč jenom já?


Severus sedí v neoblíbeném křesle s neoblíbenou skleničkou neoblíbeného vína a sleduje jedinou Skutečnost, ke které ve svojí náladě něco cítí.


Nespravedlivá nespravedlivost. Vždycky skončím já jako trpitel. Tak proč bych nemohl, dneska... jednou.

Ale... zasloužím si to? Co když na to někdo přijde? Všechno je to tak... k ničemu! Nebojím se, jenom nevím, jestli můžu.

Dlouho už přemýšlím o tom, jestli se to hodí... Kolik hodin jsem proseděl v tomhle hloupém křesle a zíral na něj.

A další fakt... každý přece potřebuje společnost, i když jenom do postele...


Dnešní den je příliš zlým i na profesora lektvarů, příliš bolí každý nádech, příliš mu ublížili.

Prý TY za to můžeš!


Jak uhlídat puberťáka toužícího ničit a plného vzteku? Jak můžu za to, že mu Křiklan dal moji učebnici? Přece jsem ji v té zatracené skříni nezapomněl schválně.


Jakoby on... jakoby m o h l. Nenávidí ředitele a celý svět. Jenom k tomu jedinému má vztah. Dlouho, velice dlouho. To jediné ho miluje, poslouchá, patří mu zcela a bez výhrad.


Vím, ani já tu kletbu nevymyslel jenom tak. Potřeboval jsem se bránit Lupinově smečce. Důvod byl dobrý... můžu za Pottrovu hloupost? Za to, že vyzkoušel kletbu zrovna na Malfoye?


Skutečnost nemůže odmlouvat, zlobit nebo ublížit, říct sbohem. Může být využívána...


Na druhou stranu... přece si to zasloužím po všech urážkách, které jsem si musel dneska vyslechnout! Místo tupce Pottra zase trpím já, Brumbál je slepý!

Takže můžu...


Konečně jakoby se odhodlal. Vstává z křesla, štíhlými prsty odkládá skleničku s nedopitým vínem. Pohledem pohladí svoji Skutečnost a jedinou věc, kterou má rád bez příkras a výhrad. Bere do ruky starý, otřískaný kotlík, jeho první, a míří do postele. Spí nahý, aby mohl cítit chlad svého miláčka a mazlíčka. Jeho právě nyní všechno. To, co mu nemůže ublížit, ponižovat, nadávat...

Má někdo právo se mu smát?